Je důležité znát své proč

Ať už toužíme po čemkoliv, naše cesta asi nikdy nebude úplně rovná a hladká. Vždycky polezeme přes překážky a budeme zakopávat o balvany. Někdy pořádné, jindy menší, takové, které nám připomínají, že je potřeba se nevzdávat, přelézat je, odklízet z cesty a vidět za nimi zase svůj cíl.

Abychom je dokázali překonat, je strašně důležité znát své PROČ. Proč je můj cíl pro mě tak důležitý? Jaký bude výsledný stav? Co mi to přinese do života? Být si vědomi naprosto jasně, proč danou věc tak moc chceme a být rozhodnutí ony překážky zvládnout a neposlouchat, co nám mozek našeptává za výmluvy a negativní myšlenky. Protože ten si jich dokáže vymyslet nepočítaně a naši cestu hodně zkomplikovat.

Tenhle článek píšu v dodávce. Jmenuje se Koloděj a na několik měsíců se mi stává parťákem, kamarádem, domovem. Plním si totiž sen. Vydala jsem se na cestu po jižní Evropě v Transitu upraveném na spaní. Už dlouho mám tuhle myšlenku v hlavě a vím, že kdybych to nepodnikla, tak toho budu jednou coby stará babička litovat, kousek mě samotné bude chybět.

Předcházely tomu dva měsíce intenzivních příprav, hledání informací, řešení elektřiny, abych mohla v autě pracovat na počítači, zařizování… a k tomu jsem se snažila rozjet online podnikání, díky kterému teď mohu pracovat třeba u moře, jako dneska. Tohle všechno dohromady způsobilo, že na konci těchto dvou měsíců jsem byla se silami úplně na dně. Fyzicky i psychicky.

Pak přišel den „D“, kdy jsem se měla rozloučit s Kačkou (dospělou dcerou), sednout do Koloděje a vyrazit. V tu chvíli jsem cítila všechno, jenom ne radost a těšení. Byla jsem tak unavená, že bych nejradši zalezla do postele a spala a spala 14 dní a v mezidobí jenom jedla.

Mozek mi našeptával: „Vždyť nikam nemusíš, proč odjíždíš, když se ti nechce? Co tam budeš dělat? Sama v autě, daleko od domova, od Kačky, pořád řešit nějaké organizační věci, shánět data na internet kvůli práci, budeš se tam akorát bát. Vykašli se na to, vždyť tě nikdo nenutí, zůstaň doma, tady máš pohodlí, klid…“

Věřte mi, že to nebylo lehké a není vůbec lehké to ani přiznat. Vždyť bych v tu chvíli měla být šťastná. Tak moc jsem pro to udělala, abych to teď konečně mohla zrealizovat. A místo toho, abych nemohla nadšením dospat, mi bylo do pláče.

Ale nakonec jsem do toho auta sedla, rozloučila se a vyrazila. Ujela jsem za dva dny asi 1500 km a za celou dobu si nepustila ani rádio. Potřebovala jsem vypnout. Přestat myslet a být v klidu. V duchu jsem měla před sebou svoje PROČ a to mi neskutečně pomáhalo. Viděla jsem se jako šťastná, odpočatá, sedící u moře a vděčná, že jsem tuhle cestu podnikla.

Moje PROČ bylo a je hodně silné. Vnímám to především jako důležitou cestu sama k sobě, jako důležité období v mém životě, zdaleka ne jenom jako „normální“ cestování. Přála bych si, aby mi moje cesta přinesla:

Začátek mé cesty nebyl zrovna lehký, ale teď už se nějaký ten čas krásně potuluju po Sardinii a na všechno, co prožiju, se zase moc těším, jako když jsem to doma u stolu vymýšlela. Chmury jsou pryč :-). Věděla jsem, že to zvládnu a že si cestu budu užívat, jen musím překonat ty počáteční překážky. Je mi jasné, že přijdou nejspíš i těžší chvíle a nebude to jenom procházka růžovým sadem, ale je to o těch klaccích a balvanech pod nohama. Chci přes ně přeskákat a posunout se v životě zase dál… přeju vám, abyste vždycky to své PROČ našli, ať už si přejete cokoliv.

Jana

Napsáno v dubnu 2019 na Sardinii, na začátku mojí půlroční cesty.